Moje cesta rodičovstvím

Výchově a vzdělávání nějak rozumíme všichni, máme svůj názor a většinou si za ním pevně stojíme. Já začala vychovávat svého prvního syna autoritativně, jak bylo zvykem v naší rodině, ale cestou ke čtvrtému synovi jsem ve výchově a způsobu vzdělávání dětí udělala obrat o 180 stupňů. Proto jsem se rozhodla podělit o klíčové momenty ze své cesty. Snažím se být upřímná, nezakrývat své chyby a přešlapy, protože nikdo nejsme neomylní, všichni děláme, co nejlépe můžeme, a třeba někomu z vás mé chyby pomůžou :-) 

Jsem z rodiny, kterou řídila maminka pevnou rukou. Většinou nás tři sourozence srovnala na jednu hromadu, někdy dokonce i s tatínkem. Já byla nejstarší, tak jsem to většinou slízla za ostatní. Bylo jedno, kdo za co může, rána většinou přilítla nečekaně, takže jsem se naučila žít neustále ve střehu. Mamča říkala, že jí svrběla ruka. Nevím jak vy, ale já svrbící ruku znám moc dobře i u sebe, zbavila jsem se jí teprve nedávno.

Prvního syna jsem se ještě před jeho narozením rozhodla vychovávat důsledně, plánovala jsem, jak bude mít pravidelný režim, že během jeho spánku stihnu nakoupit, uklidit, a ještě si dát kafe. Bylo mi 21, tak jsem na takovéto naivní představy měla právo. Jenže Kryštof byl všechno, jen ne klidné a spavé miminko. Spal vždy jen krátce a když byl vzhůru, tak nedokázal v klidu ležet, potřeboval se rozhlížet a zkoumat vše kolem sebe. 

Neměla jsem mnoho zdrojů o rodičovství, mé jediné dvě chytré knížky o dětech byly česká a americká klasika, které si v přístupu k dětem vzájemně odporovaly. Např. česká prosazovala uspávat děti v chladu a nechat je vybrečet, americká doporučovala teplo a brečet nenechat nikdy. Shodovaly se jen v posazování dětí téměř už od malička a využívání chodítek. Já v tom měla totální zmatek, někdy jsem reagovala na každé synovo zabrečení a když už jsem nemohla, tak jsem ho nechávala vybrečet.  Rychle se ve všem rozvíjel, ale u ničeho chvilku nevydržel. Ve 4 měsících stál s oporou, v 8 měsících chodil a v roce zvládal schody a jízdu na odrážedle. Já za ním vlála a když už jsem nemohla a pokoušela se prosadit svoji vůli, docházelo mezi námi ke střetům.

Své potřeby jsem v té době vůbec nerespektovala, ani jsem si je neuvědomovala, jen jsem uspokojovala ty jeho, čímž jsem se dostávala do druhého extrému, k výchově liberální, která se v mých kritických chvílích totální únavy nebo časového presu obracela do autoritativní, ve které jsem se měnila v běsnícího tvora.

Mé první velké uvědomění přišlo, když mu byl zhruba rok a půl. Udělal něco, se mi nelíbilo, tak jsem ho automaticky plácla přes plínu na zadek. On mě naštvaně plácl taky. Což mě samozřejmě vytočilo, protože přece nemůžu dovolit, aby mě mlátilo mé vlastní dítě a hned jsem mu jí vrátila a pak mi to došlo. Já se peru s miminem! Udělalo se mi ze sebe samé zle a byl to onen zlomový okamžik, kdy jsem začala pátrat po jiných způsobech výchovy, než jak tomu bylo v mé původní rodině. Byl to začátek hodně dlouhé cesty. Kryštof ode mě dostal ještě mockrát, nedařilo se mi zvládat své emoce a krotit svrbící ruku. O dva roky mladší Štěpán na tom byl o něco líp, ne proto, že bych byla vědomější, ale protože nebyl takový odbojář jako Kryštof. Většinou včas zmizel, než jsem se stihla vytočit.

Vilík se narodil 11 let po Štěpánovi. Byla jsem už jinde, rozhodnutá pro respektující výchovu, ale i Vilíka ještě asi dvakrát zasáhla svrbící ruka. Nejmladší Kubík ji ode mě nezažil nikdy, ale i na něj jsem ještě dost křičela. Byla jsem ve fázi bouchání do stolu, abych emoční přetlak nepouštěla do dětí, ale aspoň jinam. Učila jsem se ustát dětský pláč, který mě dostával do strašných otáček. Teď jsou kluci na prahu puberty a už dlouho mě ruka nesvrbí. Maximálně zvýším hlas a z legrace spustím basy fousy a himl hergoty a kluci hned vědí, že narazili na moji hranici a mě nevadí, že jsem jim trochu k smíchu. Většinou nemusím moc bouřit, stačí naznačit, protože si svoji hranici líp hlídám a včas hlásím, co mi vadí a co potřebuji. Kluci mi umí dát najevo svoje potřeby, případně vyjádřit nesouhlas, a společně hledáme, jak situaci vyřešit. 

Když jsem se dostávala z fáze svrbící ruky, tak mě vytáčeli všichni rodiče, kteří na své děti křičeli, nadávali jim nebo na ně vztáhli ruku. Byla jsem jako bývalý alkoholik, který nesnese pohled na popíjející osoby. Za vyléčenou jsem se začala považovat, až když jsem zjistila, že pohled na rodiče bouřlivě reagujících v emocích mě nevede k odsuzování těchto rodičů, ale k jejich pochopení a lítosti nad tím, že nevědí, že s dětmi lze komunikovat jinak. Nesouhlasím s tělesnými tresty, ale vím, jak je těžké změnit výchovné vzorce, které si neseme z původní rodiny.

Nabízím vám své zkušenosti, pokud si procházíte obdobím, kdy si nerozumíte se svými dětmi, nebo jste se rozhodli změnit výchovný přístup ke svým dětem a nedaří se vám změnit zajeté vzorce. Mě to trvalo dlouho, protože nebyl internet, knížky, videokurzy o výchově ani další podobné zdroje, proto si myslím, že v současnosti to může jít mnohem rychleji. 

Já komunikuji se svými dětmi jinak než můj manžel, který s nimi není tak často jako já. Trvalo mi naučit se ho respektovat, nechat ho dělat jeho chyby, neplést se do jeho vztahu s dětmi a nechtít ho měnit k obrazu svému, i když bych si moc přála, aby měl s dětmi bližší a intenzivnější vztah. Občas jim dělám tlumočníka, nebo podporuji děti, aby se mu nebály říct, co potřebují. Důležité je chtít a respektovat, že každý z nás je jiný, má jiné priority a komunikuje jiným způsobem. Proto upřednostňuji individuální přístup ušitý na míru každé rodině zvlášť a stejně tak i každému členu rodiny.